Chlapci bez tváře

Když projíždíte Plzeňskou ulicí od Anděla ke Klamovce, zaujme vás po levé straně dlouhá zeď, nad kterou se vzpínají stromy ovinuté břečťanem. Skrze zamřížované otvory naskýtá se pohled do jiného světa, dnes již bývalého Malostranského hřbitova. Založen byl daleko za malostranskými hradbami v roce 1680, kdy v pražských městech řádila velká morová epidemie. Vyžádala si 12 000 lidských životů, přibližně třetinu obyvatel Prahy. Po vydání zákazu pohřbívání při kostelech uvnitř města se hřbitov stal od roku 1786 hlavním pohřebištěm pro Malou Stranu a Hradčany. Místo svého posledního odpočinku zde našla řada bohatých měšťanů a významných umělců, malířů, sochařů a hudebníků tzv. Mozartovy generace. Vedle nich tu spočívají také méně známé osobnosti nastupující průmyslové epochy. Ta se mu nakonec stala osudnou. V momentě, kdy zástavba Košíř a Smíchova dorazila ke hřbitovní zdi, zde bylo od roku 1884 zakázáno pohřbívat. Necelých sto let existence však zanechalo na Malostranském hřbitově pozoruhodný odkaz.

Malostranský hřbitov

Když projdete hřbitovní branou, městský ruch utichne a každodenní všednost vystřídá věčnost. Pod korunami staletých lip a jasanů se jako pod deštníkem ukrývá nevšední galerie. Desítky kamenných náhrobků a kovových křížů vyrůstají z travnatého koberce a svádějí nekonečný boj s břečťanem, který je při své cestě za světlem bezostyšně pohlcuje. Náhrobky jsou většinou bohatě zdobeny díly věhlasných sochařů. Figury zemřelých, alegorické postavy truchlících, holubice, andělé smrti a Kristus Spasitel, ti všichni zde drží věčnou stráž pod dohledem Leopolda Thun-Hohensteina. Monumentální litinový náhrobek posledního pasovského knížete a biskupa nelze přehlédnout. Na pomezí života a smrti klečí na vysokém podstavci a modlí se nad otevřenou knihou. Co je v ní napsáno nikdo neví, ale staropražská legenda praví, že kdo se do knihy podívá, spatří datum své smrti.

Bezejmenná hrobka

Jeden náhrobek nebo spíše hrobka svou jinakostí nad ostatními vyniká. Před hřbitovní zdí se zdvihá mohutný nestrojený hranol, jehož horní strana s víkem zvolna stoupá ke kamenné stéle, završené trojúhelným štítem. Není zde žádný nápis. Mramorovou desku vzal čas nebo spíše vandalové. V čele bezejmenné hrobky je pouze malá čtvercová dlaždice s portréty dvou chlapců. Do tváře jim pro značné poškození pohlédnout nelze. Přesto právě tento kousek keramiky je stopou, vedoucí k odhalení jejich identity. Hrobka patřila pražské kamnářské rodině Sommerschuhů. Poslední odpočinek zde v roce 1859 nalezl syn zakladatele rodinné dílny Wenzel (Václav) a o deset let později jeho žena Terezie. Hrobku nechal postavit jejich syn Jan Václav (1825-1892), který vzkvétající dílnu přesunul z Malostranského náměstí do dnes již neexistujícího domu na Mariánském náměstí. Základem jeho podnikatelského úspěchu byla rychlá adaptace na zavádění nového otopného paliva, uhlí, do šlechtických paláců a měšťanských domácností, které si vyžádalo nový typ topeniště. Keramická kamna se stala vlajkovou lodí Sommerschuhova pražského závodu a jejich specifický pyramidový tvar předlohou pro rodinnou hrobku. Taková inspirace byla v době nastupujícího historismu opravdu zcela ojedinělá a byla by nejspíše i dnes. Jan Václav Sommerschuch měl pět dětí. Synové Quido a Richard zemřeli ve věku 22 a 21 let a jsou to ti chlapci bez tváře, zobrazení na keramické dlaždici v čele hrobky svého dědečka, vedle kterého byli pohřbeni. Není jisté kdo další z rodiny Sommerschuhů zde byl pohřben. Písemné prameny se v tomto ohledu rozcházejí a uvádějí navíc ještě jména Julie, Václav, Ignác a František. Samotný Jan Václav spočinul roku 1892 na Olšanských hřbitovech, protože na Malostranském hřbitově bylo tou dobou už šest let zakázáno pohřbívat.

Rakovnické obkladačky, značka kvality

Pokračovatelem rodinné tradice se stal Emil Sommerschuh (1866-1920), který se spojil se svým švagrem Milanem Kasalovským a roku 1898 přestěhoval továrnu z Prahy do Rakovníka. Zde se začala psát nejslavnější kapitola její existence, zvláště když ji roku 1907 koupil Jan II. kníže z Lichtenštejna, vlastnící cihelnu v Poštorné u Břeclavi. Tímto se přeměnila na akciovou společnost „Rakovnické a poštorenské keramické závody“, ve které byl Emil Sommerschuh generálním ředitelem až do své smrti v roce 1920. Výrobní sortiment továrny byl za jeho života rozšířen na mozaikové obrazy a hlavně keramické obkladačky a dlaždice. Nalezneme je na stovkách činžovních a rodinných domů, ale také řadě významných staveb u nás i v zahraničí. Za všechny jmenujme alespoň ty pražské jako například Obecní dům, Hotel Imperial v ulici Na Poříčí, starou čistírnu v Bubenči, Všeobecný penzijní ústav na Žižkově nebo Elektrické podniky hlavního města Prahy u stanice metra Vltavská. Tradici slavného závodu dnes udržuje firma RAKO, vlastněná od roku 2002 rakouskou rodinnou společností LASSELSBERGER. Na rodinu Sommerschuhů se však poněkud zapomnělo. Nic o tom nenasvědčuje lépe než bezejmenná hrobka na Malostranském hřbitově.

SIC TRANSIT GLORIA MUNDI! (Tak pomíjí světská sláva!)

(publikováno 13. 3. 2017 na Blesk.cz)